Ledové potíže
Před časem jsem se zmínil, jaké je to propadnout ledem do vody. To propadnout ledem do bahna je docela jiné. Tam není problém v tom, že hrozí utopení. Ale noha zapadlá 20 cm do bláta nejdřív nejde ani vynořit a pak to bláto máte prostě všude. Pak jste všem okolo k smíchu.
A na tu vodu stejně došlo - pod přehradou v řece, za pokřiku rybářů, že tam ještě není zamrzlo.
(24.12.2007 14:30 hod.)
Únorová koupel
Ještě že člověk nedá na ustrašené babské řeči! Kdybych se jimi řídil a přezul se z bruslí hned, jak to žena navrhovala, dokončil bych výlet sice důstojně suchý, ale přišel bych přitom o hromadu zážitků!
Teď už vím:
- jak vypadá zamrzlá Radbuza i za támhletou zatáčkou
- že tam, kde je větší proud, je také tenčí led
- jak se rychle šplhá z řeky na pevnější led
- že fotoaparát vydrží pád z výšky asi 1,5m
- že když pak vyschne, ještě nějakou dobu fotí
- jak se perou špinavé peníze
- jak se pospíchá v nacucaných teplákách
- a že k dotyčnému místu člověk získá vřelejší vztah
(3.2.2006 15:45 hod.)
Odjezd
Paní Pavlíčková uspořádala vodácký školní výlet a odnést to měla řeka Otava. Já měl tu čest, že jsem je doprovázel a navíc jsem s p.Pavlíčkovou seděl ve stejné kanoi. Seděl jsem vzadu - byl jsem na kormidle, kdežto moje kolegyně dělala háčka.
Toho dne jsme odjížděli z Horažďovic. Jako obvykle jsme nanosili věci na břeh,
spustili loď, naložili ji, nasedli a chystali se vyjet. Odrazili jsme se pádlama
o dno - jenže loď se nehnula.
"Sedíme na šutru, zaberem víc !"
Zabrali jsme víc, až jsme pádlem brázdu v řečišti vyryli, ale loď se nehnula.
"To je pěknej balvan, zkusíme se vyklonit !"
Vyklonili jsme se, zabrali ještě víc, loď se nehnula.
"Budu muset vylézt a loď odstrčit ze šutru," navrhnul jsem svému háčkovi.
No tak jsem vylez - a odvázal loď od stromu.
(24.6.2000 10:15 hod.)
Babiččiny trojhránky
U nás v domě bydlí Katky babička, která je na svá léta neobyčejně čilá. Protože výborně peče, pravidelně zásobuje své okolí koláčky, buchtami nebo koblihami. Nedávno jsme dostali talíř s tvarohovými trojhránky. Nechali jsme je v kuchyni, že jako budou k snídani.
Kdo má v zimě za oknem krmítko, jistě mi dá za pravdu. Sýkorka je hodně plachý ptáček. Na krmítko přiletí, jen když se v kuchyni nic nehýbe, několikrát se rozhlédne okolo a pak rychle sebere semínko slunečnice a odletí s ním do bezpečí. No a tenhle plašan si dopoledne pochutnával na trojhránkách přímo v kuchyni na stole a ani jsme ho přitom moc nerušili. Když se nacpal, tak suverénně odletěl otevřeným oknem.
Řekli jsme si, že něco na těch trojhránkach bude a dali je za okno. Věci nevídané se začaly dít. Jindy nenápadní a skromní ptáčkové řádili jak pominutí. Slétali se za okno i když jsme na ně z metru koukali, trhali pečivo na kusy a drobky jim létaly od zobáků po okolí. Když se na chvíli vzpřímili, tak jen proto, aby zapípali svolávací signály pro ostatní. Pak se opět dali do díla a zpracovávali žvanec jako motorové pily. Do toho začalo pršet a jim to ani za mák nevadilo, jen se vždycky po přistání otřepali a zacákali nám tím okna. Až jsme dostávali strach, aby sýkory nepřerostly do velikosti holubů.
Aby v tom ty sýkorky nebyly namočeny samy - odpoledne na talířku nezbylo nic a pochybuji, že to mají na svědomí samy. Takový trojhran vážil asi jako tři staré sýkory dohromady. Musela to odtáhnut nějaká větší potvora.
Trojhránky zmizely, ptáci k nám přestali lítat, máme akorát zasviněný parapet
a babička s náma nemluví.
Pokud někdo máte zájem o recept na přikrmení ptactva...
(18.-19.5.2000)
Revize jízdenek
Budu citovat zážitek svého kolegy, který má z jistých důvodů pifku na revizory, zvláště pak na některé. Kolega nechce být jmenován. Jistě uznáte, že tento zážitek byl dostatečnou omluvou jeho desetiminutového zpoždění na našem srazu.
Nastoupily do tramvaje revizorky a zrovna ty dvě ježibaby, ty už poznam. Jezdí po týhle lince každou chvíli. Začal jsem se vrtět a nenápadně popocházet ke dveřím. Ke mně to do zastávky nemohly stihnout. Taky že ne. Na zastávce jsem hned vyskočil z tramvaje a opřel se o zábradlí. Oni obě za mnou a chtěly po mně jízdenku. Povídám, že jim nic neukážu, protože stojím na ostrůvku a čekám na tramvaj. Revize mě může kontrolovat jenom ve voze a při vystupování. Já tyhle pravidla znám, od jisté doby jsem informovaný.
Prej, abych jim ukázal občanku. Na to nemají právo, mají smůlu. Občanku po mně
může chtít leda policajt. Že prej policii zavolají, ti už si to se mnou vyřídí.
Jak je libo, policajtovi občanku ukážu, jim ale ne. A ať nezdržujou, nemam moc času.
Jedna tedy běžela někam k telefonu a druhá zůstala se mnou na ostrůvku. Já jsem se
jí nevšímal, měl jsem chuť si zapálit cigárko, ale to už přijížděla další tramvaj.
Já jsem do ní nastoupil, revizorka za mnou. A hned na mě zaútočila: Revize jízdenek!
To už byla jiná situace, teď už chtěla jízdenku zcela po právu.
No tak jsem jí holt ukázal legitku.
(25.6.1998)
Lanovka
Popíšu jedinou kaňku při celodenním lyžařském výletu na Luční boudu. Jako kaňku nepovažuji to, že jsem zlomil hůlku, utratil tágo a omrzly mi uši. Kaňkou byla naše jízda lanovou drahou ze Špindlu na Medvědín!
Samozřejmě, že tělocvikáři a ostatní zaběhaní lyžníci si hlavu nelámali a než
jsme se stačili rozkoukat, už byli v půli cesty. Jenže co my - Katka, Iva, Standa a já?
Ani jsme se nemohli dohodnout, zda mít lyže v ruce nebo na nohou (vyřešili jsme to
každý po svém). Dále nás čekaly tyto nástrahy :
- při nastupování nám vypadnou hůlky z ruky
- při jízdě nám vypne vázání a spadne lyže
- při vystupování upadneme
- vůbec nestihneme vystoupit a pojedeme zase dolů
- po vystoupení do nás najedou rychlí lyžaři z další sedačky
Z těchto důvodů jsme do nástupní haly přišli se staženým trávicím traktem.
Museli jsme se podrobit vstupní kontrole jízdenek průchodem turniketu, což Katce trvalo
neúměrně dlouho. Moje výtky odbyla slovy : "On se mi třikrát zkroutil!"
"Dělejte, dělejte, už je přistavená sedačka !" hulákam na ostatní a vrhám se
k odjíždějící čtyřsedačce v domnění, že nám ujede a 80 vočí bude v loji.
"Nebojte, v klidu, nechte ji, přijede další," povídá umaštěný zřízenec s despektem v očích.
"Pardon, my jsme tady poprvé," jsem, pravda, nemusel dvakrát zdůrazňovat...
Při cestě (po úspěšném! nasednutí) přišly další trable :
- nemohli jsme sklopit tyčovitou zábranu, protože jsme někteří drželi v rukou lyže
- nohy mi visely o půl metru níž než Katce
- pod námi byla hloubka
- zpátky jeli nějací lidé - asi nestihli nahoře vystoupit !
- začala sněhová vánice
- nemohli jsme si nasadit čepice, jak asi ?
- zase jede někdo zpátky !
- nemohli jsme se dohodnout, kdy začneme zvedat tyčovitou zábranu
- nemohli jsme se dohodnout, v jakém pořadí opustíme lanovku
Nakonec jsme šťastně vystoupili, i když ne bez úhony. Iva, která si hloupě nechala lyže na nohou, nezareagovala včas na úprk nás běžců a byla smetana. Ne : smetena. Večer jsem rozmýšlel, jestli se zúčastním výletu do Harrachova. V půli cesty totiž číhá výjezd lanovkou.
(16.3.1998 15:30 hod.)
Kachénky
Vraceli jsem se a K. na vlak z Prahy domů a protože bylo dost času, šli jsme oklikou podél Vltavy. Kousek od Mánesova mostu na straně ke Karlovu mostu je mírně se svažující břeh. Okolo plují spousty labutí a jiných kachének. Šli jsme se podívat blíž, máme rádi labutě.
Labutě jsou zvyklé, že je lidi krmí a hned zavětřily, že se něco děje. Začaly si to šinout na břeh. Taková labuť je velká ptíca a to je z ní vidět jen kus nad vodou. Na břehu ještě povyrostly a jak natahovaly krky, za chvíli jsme si koukali z očí do očí. Byl jsem obklopen lesem bílých periskopů. Musel jsem se vykoupit svoji draze zaplacenou bagetou.
K. nešla blíž, tvrdila, že ji labuť kousne a že jednou málem umlátila jejího tátu. To mě pobavilo, její otec má asi 110 kilo. A s tím kousnutím to taky přehání, ona se bojí i husy a přitom se dá vydržet i štípnutí od pštrosa - zkoušel jsem to v ZOO.
Problém nastal při odchodu, labutě capaly za námi. Ještě že přišli další lidi
napakovaní žrádlem, jinak by nás asi labutě neopustily a já bych jim musel kupovat
jízdenky a shánět názobky, sice by nás průvodčí vykázal z vlaku.
Až budete někdy na výletě v Praze, nevynechte tuto atrakci !
(23.1.1998 22:30 hod.)
Žvýkačka
Nastoupil jsem do prázdného autobusu MHD. Naštěstí jsem koukal, kam sedám, a všiml si
žvýkačky, kterou nějaký blbeček (nebojme se použít ostrého slova) přilepil na sedačku.
Nic zlého netuše jsem dosedl na sedačku protější. Pak přistoupil pán a taky si všiml.
Autobus byl pořád poloprázdný a přehledný. Sedl si vedle. A pak to začalo - autobus se plnil
a kousíček lepkavé gumy přestal bít do očí.
"Ne, paní, tam si nesedejte, je tam žvýkačka !"
"Vy taky, přilepíte se !"
"Pane, sedněte si jinam, tam raději ne !"
- "Popojděte si dál ! Tamhle je volné místo !"
"Není volné, sedí tu žvýkačka !"
Každou chvilku se z davu vynořila nějaká osoba toužící si udělat pohodlí. Cesta se pro mě stala
utrpením. Žalostně se vlekla. Stal jsem se v tom autobuse hlídačem, informátorem, poradcem,
prostě veřejným činitelem. Měl jsem touhy vstát a stoupnout si jinam, ale to bych nejprve
musel předat funkci.
Konečně jsem vystoupil. Možná, že si ten den někdo přinesl domů něco na zadku.
(1.12.1997 8:10 hod.)
Netopýr
Myself I'd rather like a batit's not a mouse, it's not a rat.
It has no feathers yet has wings
it's quite inaudible when it sings.
It zigzags through the evening air
and never lands on lady's hair.
Najednou mě něco vzbudilo. Byl to hodně tichý zvuk, ale natolik neobvyklý, že na něj cosi v kebuli zareagovalo. Pak jsem jen musel pořádně natáhnout uši, abych rozeznal plácání ptačích křídel. Netopýr. Byla horká noc a okna dokořán a tak si ta noční stíhačka zalítla zalovit k nám. Byl jsem nadšený. Mám rád netopýry.
Jenže : vedle mě spí K. a znám její hrůzu, když se jí otře mrňavá můra o tvář. Opatrně jsem se zeptal, jestli spí. Nespala. Ještě opatrněji se ptám, zda něco slyší. To ji vyděsilo. Pak jsem rozsvítil lampu. Nad postelí kroužili dva. A docela se jim u nás líbilo, máme velký byt.
Zákonitě došlo ke střetu zájmů. K. požadovala, abych návštěvu vyhnal,
protože se jí zaplete do vlasů. Asi už nezná tu básničku.
Já bych s radostí vyhnal každou jinou návštěvu, ale tahle nám aspoň vychytá komáry.
Tu bych si naopak hýčkal. Dohodli jsme se na kompromisu : nejdřív se pokochám
a pak je pošlu ven. A tak zatímco já jsem vstal a začal dělat strom, aby si na mně sedli,
K. se v posteli chytala za hlavu. Nevím proč. Když mě začaly bolet větve
(pardon - tento vtípek jsem ukradl), otevřel jsem všechna okna a netopýři vyletěli.
Důsledky na sebe nenechaly čekat dlouho. Začali nás žrát komáři.
(13.8.1997 3:05 hod.)
Letní noc v Třeboni
Zatím žádné pořádné léto nebylo a tak když předpověď hlásila tropický víkend, uvěřil jsem. Jednou to přeci přijít musí. Vyrazili jsme ve třech na cyklo výlet a vyrazili jsme jako na motýly. Nebudeme přeci s sebou tahat zbytečnosti. Vyspíme se v penzionu nebo v kempu v chatce. Nějaký nocleh se cestou najde.
Do Třeboně jsme dojeli jako hauři v 7 večer. Pak náš skvělý plán začínal mít trhliny - nocleh jsme nesehnali, v kempu plno, v penziónech plno, všude plno. To nám ovšem nemohlo zkazit náladu, jsme tu kolmo, přejedeme do nějaké nedaleké vesnice. Další trhlinka v plánu byla, že jsme nepočítali s deštěm. A proto, když se protrhly mraky, jsme museli zalézt pod střechu do hospůdky. Aspoň se v klidu navečeříme. Mohli jsme si vybrat brambůrky nebo tatranku. Pak začala bouřka a celá Třeboň zhasla.
Zhasla i knajpa a pohotový výčepní zapálil několik svíček. Romantický večer - kdyby nám ovšem nekručelo v břiše, neměli jsme všechno turch a měli nějaké optimističtější vyhlídky. Hospoda se chystala vymetat a venku se pořád ještě čerti žení. Dobrotiví domorodci nám doporučovali nocleh u svých známých a my v té průtrži vybíhali k telefonní budce. Zbytečně. Kdo by si taky nasadil před půlnocí do penzionu tři zablácená individua pochybného původu.
Zbývalo nám jen počkat, až doprší a jet se vyspat do nádražní čekárny. Ale zkuste
najít směr v úplné tmě v neznámém městě. Křižovatky jsme identifikovali hmatem, bloky
domů podle ozvěny. Místní obyvatelé se navíc vyznačují tím, že vůbec neumí cestu popsat.
"U obrázku doleva !" řeknou a je jim šumafuk, že turista neví, kde před 20 lety býval obrázek.
Najednou se asi metr před nosem zjevila velká budova. Tak nádraží jsme nakonec našli.
Sláva! Konečně zalezem do sucha, nikdo nás nebude otravovat, rozvalíme se na zemi,
rozvěsíme mokré věci a ráno vypadnem než se začnou scházet pasažéři.
Otevřeli jsme dveře do čekárny. Byla přeplněná spícími trempy.
(8.8.1997)