Exkluzivní sny

Zajetí extrémisty

Noční zprávy - střelec v Orlandu, 50 obětí, Islámský stát, Taliban, detektivka před spaním - a pak ...

V rozlehlém oploceném areálu, asi nemocničním, se stupňuje nějaký rozruch. Místní informační systém (ampliony) nařizuje, aby se lidi ihned vrátili do svých pavilonů a pokojů. Dveře pavilonů budou uzamčeny. Zákaz vycházení. U brány do areálu ohrožuje extémista okolí střelnou zbraní!

Zvědavost mě dohnala k tomu, že jsem vylezl oknem ze svého pokoje, doběhl k blízkému křovíčku a lehl si za strom. Mám perfektní výhled do míst, kde se něco děje. Dva policajti ze zásahovky míří na chlápka se zbraní a vyzývají ho, aby se vzdal. Ten ale zvedne zbraň a prvního policajta zastřelí. Nemá čas nabíjet a proto chce před druhým policajtem utéct. Rozběhne se přímo ke mně!

Když je asi 5 metrů daleko, všimne si mě. Zvedá zbraň, ale já se schovávám za strom. Útočník nemá čas, policajt za zády, znovu se dává na útěk. Běží kolem mého křovíčka, nemůžu ho nechat uniknout! Z boku mu zasadím poctivou fotbalovou kosu přes holeně. Faul na vyloučení. Násilník se svalil k zemi, zbraň mu uletěla daleko z ruky, všímám si, že je to takový mladíček, bez pušky neškodný. Vybíhám z úkrytu, chytám ho za ruku, kolenem klekám na krk, policajt už běží.

No, Katce jsem sice na krku neklečel, ale chňapnul jsem ji za rameno a myslím, že jsem jí takovým probuzením docela vylekal :-)

(13.6.2016)

Outdoor Forever

Se svými bývalými kolegy jsem se sešel ve škole v Křimicích. Byl tam Petr N., Karel B., Míra M. a další. Při pokecu na chodbě jsem si všimnul, že na schodech je louže, z něčeho asi kape voda, to by Míru školníka mohlo zajímat.

Začal jsem pátrat, v čem je problém, obcházel jsem radiátory na chodbě i v učebnách, dlouho jsem to nemohl najít, ... až jsem na to nakonec přišel: Můj nástupce Karel B. je známý outdoor specialista, často leze po skalách a tak - a má na to i patřičné vybavení. (to si myslím v tom snu). A v ten den měl na sobě speciální kalhoty vodou vyhřívané. V těch kalhotách měl dírku a z ní crčel pramínek vody a dělal ty louže na chodbě.

Outdoor Forever !

(2.7.2014)

Autonehoda

Po turnaji v sálovce jsem se vracel domů. Často z hokeje jezdím s Pavlem Š. a tak i tentokrát jsem nasedl k němu do auta. Jeli jsme z Doubravky a já chtěl po Pavlovi, aby mě přiblížil někam na zastávku mhd.

Po chvilce koukám, že Pavel jede ne zrovna nejlepší ulicí. Povídám mu, že tudy cesta na zastávku nevede, ale on mě odbyl slovy, že zná svý zkratky. A tak to namířil ulicí okolo vlakové zastávky dál podél trati. Ta silnice už ale evidentně nebyla určena pro provoz aut - dojeli jsme totiž na schody. To Pavla nijak nevyvedlo z míry a celé schodiště - dlouhé skoro jako to z pražského Hradu - bravurně sjel.

Tak jsme dojeli k mostu přes řeku a já si s hrůzou všimnul, že opodál parkují policajti. Pavel je zmerčil taky a tak mě vyhodil z auta s tím, že to narafičí tak, aby to vypadalo, že přijel povolenou cestou. Začal popojíždět po travnatém svahu do Husova parku, jenže svah byl moc prudký a auto se pomalu převrátilo na střechu. Rozběhl jsem se k němu, že mu pomůžu na kola, ale Pavel volal, že to zvládne. To už zaujalo i policajty a ti se mnou sledovali, jak se auto znovu rozkutálelo a nakonec spadlo asi z dvoumetrové římsy na silnici. Bylo na sračku.

Na silnici halda plechu, kolem louže rozlitého benzínu o níž policajti tvrdí, že páchne spíš po lihu a z trosek jsme vytáhli Pavla - naštěstí živého a zdravého. A policajti už nás strkají do jejich auta, aby nás na odvezli na stanici k výslechu. Já přemýšlím, co jim řeknu, jak zatajit, že jsme jeli nepovolenou cestou ...

To je všechno nějaká blbost, vždyť přece normální auto po schodech jet nemůže, to není ve skutečnosti možný, to musí být jenom nějaký sen !!!

(13.6.2011)

Bláznivý den v Chorvatsku

Byli jsme s rodinou na dovolené v chorvatském Omiši. Tam, kde obvykle jsou kolotoče byla letos vysokááánská (200 m) vyhlídková věž. Nahoře byla restaurace a nad ní ještě ochoz, úplně na vrcholu. Nahoru jezdily dva skleněné výtahy, asi takové jako měl pan Wonka ve své továtně na čokoládu.

Na tu věž jsme se vydali. První výtah byl plný lidí, tak jsme nastoupili do vedlejšího prázdného. Teprve uvnitř jsme zjistili, že skoro všechen prostor tam zabírá lednice a mě nezbylo nic jiného, než vlézt do ní, jinak bychom se nevešli. Pro jistotu jsem dal do dveří lednice nohu, aby se nezavřela. Tak, můžeme jet!

Překvapilo mě, že se výtah nerozjel nahoru, ale do strany. Řekl jsem si, že asi najíždí do šachty a za chvíli pojede nahoru. Ale ne, jel pořád po zemi. Později jsem zaznamenal, že jedeme po železničních kolejích. Jeli jsme dost daleko - do sousední vesnice. Pak jsem si všiml, že výtah řídí nějaká starší ženská. Taky nás konečně postřehla a prohlásila, že jí dneska padla a jede do garáže. A jelikož už jsme byli na místě, vystoupili jsme.

Tak jsme se ocitli v sousední vsi. Situace nebyla nejrůžovější - byli jsme daleko a oblečeni jen tak na pláž - já měl jen tričko a plavky a navíc se mě jedna pantofle ztratila. Zůstala skřípnutá ve dveřích lednice. Naštěstí jsem uslyšel hluk jedoucího vlaku a duchapřítomně zavelel: "Rychle, jsme kousek od nádraží, vrátíme se vlakem, už ho slyším přijíždět!" Rozběhli jsme se na nádraží, děti vlekli za ruce až zakopávaly o šutry. Právě včas - vlak právě zastavil u nástupiště. Ale - měl nějaké zvláštní vagóny a nešly u nich otevřít dveře. Pak jsme si všimli nápisu na vagónu: "Vlak pro přepravu čápů".

Tak jo, půjdem pěšky, ale já si nejdřív musím dojít pro tu pantofli. Ale bláznivin nebylo ještě dost. V té vsi byly byty vyhřezlé až do ulice a do parků, takže jsem se najednou ocitl v něčí kuchyni nebo ložnici a přitom jsem šel po trávníku. Zanedlouho jsem našel člověka, který se nabídl, že mě dovede ke garáži se skleněným výtahem. Chlápek si to namířil ke schodišti v domě, já za ním, jenže nad schody bylo tak málo prostoru, že jsem se musel plazit. Ten chlápek mi utekl, pantofli jsem nenašel a ztratila se mi i rodina.

Nevím, nevím jestli ještě někdy pojedu do Chorvatska...

(7.11.2008)

Tramvaj

Jel jsem tramvají č.2 na konečnou. Jak se ve špičkách stává, moje tramvaj dojela na cestě tramvaj předchozí. A protože ta předchozí pobrala všechny lidi na zastávce, tato byla docela prázdná. Už jsme vyjeli z poslední zastávky a mířili ke konečné na Světovaru. Jeli jsme z dlouhého táhlého kopce, konečná točna byla někde uprostřed kopce vedle silnice.

Řidič naší tramvaje byl asi znuděný jízdou s prázdnou tramvají a tak vyjel z kolejí a začal předjíždět. Tramvaják před námi nás ale nechtěl pustit a zrychlil. Ohlédl jsem se a viděl, že naši tramvaj dojela další, už třetí. A jak nás ta přední nechtěla pustit před sebe a zadní se už nalepila za ní, nemohli jsme se vrátit do kolejí.

Odbočka ke konečné se blížila a bylo třeba brzdit. A víte, jak brzdí tramvaj: magnetem přitahovaným ke kolejnici. A my nebyli v kolejích a asfalt nemagnetuje. Tak se stalo, že jsme prostě neodbočili a pokračovali dolů s kopce a tam zastavili o svodidla. Bude nás muset někdo vytáhnout traktorem. To je zase průser !

(11.7.2007)

V pohádce

Už dlouho jsem nehrál počítačovou hru typu 3D-střílečka. Proto je překvapující, že se mi jedna vloudila do snu a to přímo tak, že jsem byl její součástí. V této hře se ale nestřílelo, byla to spíš taková pohádka. Ten sen byl hodně dlouhý, bylo v něm spousta scén, ale všechno se pamatovat nedá.

Se svým bývalým spolužákem Honzou S. (už jsem ho několik let neviděl) jsme se ocitli v nějakém městě plném úzkých uliček, průchodů, malých i velkých dvorů - něco jako Foglarova Stínadla. Ve městě žily podivné bytosti - lidi zcela zahalení v pestrých kostýmech, postavy uplácané ze zelené modelíny, kouzelníci, skřítkové a mluvící zvířata. Měli jsme za úkol někam dojít. Tušili jsme nebezpečí a tak jsem byli ozbrojeni - já měl v jedné ruce klacek a ve druhé plácačku na mouchy. Na jednom rozlehlém dvoře jsme narazili na tlupu vlků. Tu jsem například zahnal mohutným vytím. To vytí bylo tak strašlivé, že i můj kamarád zalezl do výklenku ve zdi (zeptám se doma, jestli jsem nevzbudil barák).

Věděli jsme, že někde na konci budou dveře se spoustou zámků, a proto musíme průběžně hledat klíče. Přece se nebudeme vracet! Ono je to jiné vrátit se, když sedíte v křesle u monitoru, tady bychom to museli projít po svých! Tak jsme vcházeli do různých sklepů, dveře se za námi zavíraly a my jsme uvnitř zkoušeli mačkat různé páčky, otáčet svícny a hledat tajné skrýše.

Nakonec jsme dorazily na balkón v kině. V přízemí byli diváci, ale na balkóně jen my, různé kouzelné předměty a jedna netrpělivá čarodějnice. Nevěděli jsme, k čemu je taková zvláštní hůlka a ta čarodějnice nám to nechtěla říct. Dostal jsem nápad: skočil jsem dolů mezi diváky a tu hůlku dal jednomu chlápkovi. Chlápek se dotknul hůlkou zdi a tou zdí prošel!

Co teď?

To přeci každý hráč ví - vrátit se o krok zpět. Funguje to! A tak jsme na balkóně, máme v rukou hůlku a víme, co s ní! Dotkli jsme se hůlkou zdi a začali zdí procházet. Byl jsem děsně napnutý, jaké to je procházet zdí. Kolem byla hustohustá tmavá mlha, pak mlha světlela, světlela, řídla a řídla až nakonec jsme se ocitli v ... ... ... level 2 !!!

(22.8.2006)

Změna zaměstnání  (Jana Šilhánková)

Jak jsem hledala odpovědi na otázky z Medvídkáře, narazila jsem na webu i na Vackovy fotky a děsně se mi líbily holčičky. A pak se mi z toho zdají takové sny.

Vackovi čekali další přírůstek do rodiny. Tentokrát ne dvojčata, ale rovnou šesterčata. Vacek říkal: "To už ale sami fakt nezvládneme" a požádal mě, abych ukončila svůj pracovní poměr ve škole a nastoupila u něho jako chůva. Docela příjemná představa - budu na mateřské a děti nebudou moje.

Nevím, jak jsem se ocitla na porodním sále. Vackovu ženu jsem viděla jen na fotkách, osobně snad jen jednou při dni otevřených dveří, ale prostě jsem byla u toho. A normálně doktor vytahoval jedno miminko za druhým. Když jich bylo šest, prohlásil: "Maminko, máme tu ještě další překvapení!" a pomohl na svět ještě miminku sedmému.

A tak kromě mě nastoupil u Vacků jako chůva i Šilhánek.

(11.1.2006)

Politika na draka

V Borském parku se konala drakyáda. Ale nebyla to taková ta pro děti, kdy si draka pouští děcko samo nebo mu pomáhá táta. Tady pouštěli draky politici. A nebyli to jen tak nějací politici - byli to přímo reprezentanti zemí Evropské Unie! Opodál byla skupina kravaťáků z USA, a já jsem pochopil, že tohle setkání slouží k navázání lepších vztahů mezi USA a EU.

Ministerskému předsedovi Švýcarska šlapal drak jako hodinky, také francouzský, belgický i německý drak jakž takž létal, jenže ministrini zdravotnictví Nizozemska to vůbec nešlo. Po pár vteřinách letu si to drak vždy namířil kolmo k zemi. Prostě setkání politiků skončilo nezdarem a budování vztahů se přesouvá na jindy.

Já šel okolo už ladem ležících draků. Taky jsem si to chtěl zkusit. Tak jsem si jednoho půjčil, jenže zrovna toho švýcarskýho! Ve vteřině mě drak zvedl ze země, vynesl vzhůru a začal zrychlovat! Když jsem se stovkou řítil do křoví, ... raději jsem se probudil.

(6.1.2006)

Lubomír Brabec

Když jsem ráno šel do práce, potkal jsem před domem kytaristu Lubomíra Brabce a ten se mi zeptal:
"Tak co, poslechneš si dneska koncert?"
Nevěděl jsem, jaký koncert má na mysli a tak mi vysvětlil, že tu každé ráno hraje hlavně pro děti, co jdou ráno do školy. Jasně, že jsem nabídku neodmítnul.

První skladba se odehrála na korbě vejtřasky stojící před domem a zatím tam žádné děti nebyly. Ještě se nezačaly trousit. Ale pak jsme se ocitli v nějaké sklepní místnosti a ta už byla dětmi narvaná. Pan kytarista se ptal publika, co by měl zahrát. Děti většinou požadovaly svoje dětské písničky, ale někdy se neshodly a pohádaly a někdy i začaly hystericky brečet a tohle všechno umělec zvládal. Bylo vidět, že má s dětmi zkušenosti. Pak někdo chtěl zahrát melodii Green Sleeves. Na to jsem byl zvědavý.

Lubomír se na chvilku zamyslel a pak prohlásil:
"Hm, to by šlo - zahraju to na jednu houslovou strunu ve zmenšeným G."
Ale nezačal hrát na kytaru ani na housle, ale na průdledné umělé desky na papír formátu A4. Měl v nich nějaký papír s proužkama a tečkama. Prsty jedné ruky přitiskl na určité body a mezi palec a ukazovák druhé ruky sevřel desky. Popojel prsty a vyloudil tón. Tak zahrál první sloku, ve druhé přidal i dvojhlasy, prostě hrál i na tu spodní část desek.
To byl koncert!

(2.1.2004)

Miliardový dvojsen

To jsem potkal bráchu a ten mi radil, abych si od někoho půjčil miliardu, pak z tý miliardy budu půjčovat různým bankám a na úrocích vydělám. Jak jednoduché! A tak jsem si tedy půjčil od hospodskýho z Kapsy. Jenže když jsem pak nabízel pár melounů bankéřům, tak oni jako na potvoru nechtěli. Pochopil jsem, že to s tou miliardou nebyl zas tak dobrý nápad a šel jsem ji vrátit.

A teď to začíná být dramatické. Hospodský sebral svou miliardu a začal účtovat:
"Tak to máme třídenní půjčka na 3% ročně, z miliardy je procento 10 miliónů, 3 procenta máme 30 miliónů, děleno 365 krát 3 dny je vod voka asi 780 tisíc Kč." (pozn.: schválně si o teď přepočítávám - je to jen 246 tisíc) Povídám co blbne, to přece byla jen kamarádská půjčka, kde bych proboha sehnal tolik peněz, na to bych do smrti šetřil. Ale on byl neoblomný a stál si za svým.

Tak ... co budu dělat? Začal jsem být nervózní. Hospodský mi dal čas na splacení a já obcházel známé a prosil o radu. Vycházelo to asi tak, že buď půjčku úplně zapřu (ale já o tom podepsal nějaký papír), nebo si seženu právníka a ten mě z toho nějak vyseká, třeba že v opilosti podepsané smlouvy neplatí (ale to mě zase zruinuje ten právník), nebo hospodského budu muset zastřelit! Já nevim... to je pakárna! Kdybych si aspoň půjčil jen milión, tak by to bylo v klidu, ale já musel mít miliardu! Já blbec!

Určitě mi uvěříte, že probuzení bylo osvobozující. Postupně mě docházelo, že to byl fakt jen sen a že jsem si nic nepůjčoval a že tudíž nic nedlužim. Ufff. Ale protože byla ještě noc, znovu jsem usnul.

A najednou jdu okolo Mikulášského hřbitova a v kapse mi zvoní mobil. Na displeji je C.Č. Neuvědomuji si v ten moment, čí že jsou to iniciály a tak telefon zvednu a poslouchám: "Nazdar kamaráde, už jsi schrastil těch 780 klacků? Nemysli si, že se z toho nějak vykroutíš, mam to tu černý na bílym, mrskni sebou, nebudu čekat věčně ... ... ... ... ... ... ... ... ... ..."

(17.7.2003)

Cesta do města

Je tuhá zima a mě se zdá o létě. Zrovna jsem šel po silnici vysoko na stráni nad mořem, když se ze křoví vynořil můj bývalý kolega D.E. a povídal, že sjíždí na snowboardu dolů, i několikrát denně. Tak jsem se podíval, jak mizí mezi křovím v oblacích prachu. Bylo už pozdě a já musel ještě dojít do města, kde nocujeme. Je to sice pořád z kopce, ale docela daleko.

Vtom se mi po boku objevil brácha P. na koni a že prý mě sveze. To se nedalo odmítnout, nějak se mi nechtělo trmácet pěšky. Sedl jsem si na koně za bráchu, akorát jsem nevěděl, čeho se chytit. Tak pojedu bez držení, ono to nějak dopadne...

Brácha vyrazil šílenou rychlostí! Nechápu, že kůň nepadl vysílením po sto metrech. Jeli jsme po silnici a bez problémů jsme předjížděli auta. V serpentýnách (říkal jsem, že je to z kopce) jsem se musel notně vyklánět, abych nesletěl. A pak přišel bonbónek: silnice vedla rovně a lámala se prudce dolů. Něco jako kopec na bývalé Ejpovické silnici. Kůň (asi nějaký potomek Šemíka) to vzal jedním skokem. Letěli jsme ve vzduchu několik vteřin a já jsem cítil, jak mi mrazí v zádech. Jestli neusedím dopad, budu na kaši!

Dopadli - vlastně doskočili - jsme dobře a pak už jsem bráchovi navrhl, ať jede pomaleji. Doma jsem ještě rozrušený popisoval tátovi naší divokou jízdu a kreslil jsem mu k tomu i obrázek.
Táta odvětil: "Jo, to znám, takhle to tam skáčou všichni!"

(18.2.2003)

Okresní přeháňka

Tímto nemyslím nějaký déšť, ale fotbalový zápas na okresní úrovni.
Je léto, okurková sezona, novináři nemají o čem psát a tak berou leccos. Tuhle mě potkal kamarád a povídá: "Už jsi četl Plzeňský deník? Je tam Martinec, jak hraje ve svý vsi přátelák. S fotkou přes půl strany!" Inu, naklusal jsem do trafiky a noviny si koupil.

Opravdu! Ve sportovní části deníku byla obrovská fotka z fotbalového zápasu. Jenže - místo momentky ze hry bylo vyfoceno, jak hráči hledají v křoví za bránou zakopnutý míč.
Tak si říkám - ten reportér je úplně pitomej!

(30.7.2001)

Groteska

Nakupoval jsem v nějakém supermarketu a tam byla puštěná televize. V televizi zrovna dávali nějakou grotesku - možná, že to ani groteska nebyla, ale mě to tak připadalo. Skouknul jsem jenom takový kratičký gag:

Z nejvyššího patra starého činžáku se jeden chlapík patrně stěhoval. Svoje věci stěhoval balkonem, o který měl opřený dlooouhý žebřík. Ten balkon byl v domě jediný, pod ním už byla jen okna.

Kamera zrovna zabírala chlapíka z boku, jak stojí na žebříku a opírá se o balkon. Vtom z pokoje na balkon vylezlo obrovské prase! Prase bylo asi moc vykrmené, celý balkon se začal kymácet, chlápek na žebříku se zoufale snažil udržet rovnováhu a pak se balkon, žebřík, chlápek i prase zřítili a zmizeli v oblaku zvířeného prachu!
Na dalším záběru se z hromady sutin vyhrabalo prase, otřepalo se a odešlo někam pryč.

(23.5.2001)

Výtah

Na Americké třídě naproti kulturáku stál několikapatrový supermarket, který kromě obchodů měl i dílny pro techniky, kanceláře pro úředníky a taky nějaké haly pro zábavu. V tomhle baráku jsem měl i já svou dílnu.

Jednou jsem si šel vyzvednout zboží do suterénu. Vzal jsem si vozík, asi takový, jaký mají v Baumaxu a sjel dolů výtahem. V suterénu bylo vlakové nádraží a já u jednoho vagónu naložil na vozík několik beden a jel zpátky. Nastoupil jsem do výtahu a stisknul tlačítko <4>.

Jenže - když jsem vylezl ve 4.patře, byly tam nějaké terasy a bary, ale ne moje dílna. Asi jsem přejel. Vrátil jsem se proto do výtahu a popojel o patro níž. Tady začal opravdový bengál. Do výtahu se nahrnulo asi 20 učňů, každý si nesl nějakou plechovou rouru a všichni dělali děsný rámus. Musím podotknout, že výtah byl prostorný a všichni jsme se tam našlapali.

Tihle učňové mě pěkně štvali, protože začali jezdit výtahem po svém. A ten výtah nejezdil jen nahoru a dolů, ale dokonce po obvodu domu. Jednou jsme jeli i po chodníku před domem. Uběhla dlouhá doba, než všichni vypadli a já se mohl pokusit najít svou dílnu.

Nejprve jsem musel popojet po obvodu do správné šachty. To se mi kupodivu zdařilo napoprvé. Pak jsem hodlal sjet o patro níž než posledně, do druhého. Ale najednou tam nebylo tlačítko <2>. Jenom <-1>,<-2>,<-3>. Záporná patra! To je snad někde pod zemí ve sklepě. Tam jsem ale nechtěl. Co se dá dělat, výtah zastavím stopkou. To bych se ale musel trefit. Několikrát jsem musel popojet, než jsem zastavil tak, aby šlo otevřít dveře. Konečně najdu svoje místečko!!! Už v tom šíleném baráku bloudím strašně dlouho, jsem celý zpocený, mám hlad a nemůžu se dočkat, až zalezu a nikoho neuvidím...

Vystoupil jsem z výtahu. Přede mnou byla pánská konfekce. S výkřikem "Néééééééééééé" jsem padl na záda a to mě vzbudilo. Naštěstí, jinak bych tam asi jezdil do teď.

(26.4.2000)

Repre

Není to zas tak moc exkluzivní sen, ale už jsem dlouho nepřispěl ...
Hrál jsem mezistátní fotbalový zápas! V Belgii. A dokonce jsem dal dva góly. Při tom druhém jsem měl strach, aby náhodou ten odražený balón nedoběhl dřív můj spoluhráč. Hamounil jsem. Naštěstí jsem měl děsný odpich (srovnejme se sny, kdy nás někdo honí).

Večer jsem koukal na zprávy, abych tu situaci viděl zvenčí. Ten můj spoluhráč se zastavil. Nehamounil. Pak se objevil titulek se jménem střelce. Bylo tam Wan-tcheik.
Zase mi zkomolili jméno ...

(5.12.1999)

Vražda  (Iva Sloupová)

Byl červen, neuvěřitelné horko a já byla tak o deset let mladší. U nás na gymnáziu se rozkřikla zpráva, že na elektro průmyslovce se stala vražda. Tuto vraždu měl vyšetřovat inspektor. Inspektor ne ledajaký, inspektor školní. S kamarádkou jsme si řekly, že se tam musíme podívat, ještě než se na místo činu dostaví vyšetřovatelé. Tak jsme z Doubravky utíkaly na Slovany.

Do budovy SPŠE (vypadala jako obyčejný panelák) jsme pro jistotu vešly zadním vchodem. Dostaly jsme se do velké místnosti v suterénu. Na zemi i na stěnách byly bordové koberce a uprostřed místnosti bylo železné schodiště do vyšších pater. Tady jsme se spřátelily s místními studenty. Ti nám ukázali místo činu, kde zbyla ještě kaluž krve. Jako správné čumilky jsme chtěly vidět i mrtvolu. Kamarádi nás vedli po těch železných schodech na chodbu do přízemí - tam měl na vozíku ležet ten mrtvý. Ale najednou :
"Pozor, inspektor jde ! Rychle zpátky dolů !"
Chvátali jsme do kobercové místnosti.

Najednou, z čista jasna přede mnou ležel jiný mrtvý chlapec! Byl pobodaný nožem! Kde se tu vzal? Kdo ho zabil? Nebo jsem ho zabila já??? Musíme pryč!

Našly jsme nějaké dveře ven a běžely s kamarádkou každá na jinou stranu. Jak jsem prchala, neustále jsem se ohlížela, jestli za mnou neběží inspektor.
Ještě teď mi vrtá hlavou : Ubodala jsem toho chlapce já nebo někdo jiný?

(9.2.1999)

Schíza

Tak jsem zase začal studovat. Nevím proč a jak, najednou jsem seděl v lavici ve třídě a koukal kolem sebe. Všichni si jistě vzpomínáte na první pocity v novém působišti. Prohlížel jsem si třídu, svoje nové spolužáky a spolužačky. A byl jsem trochu nervózní z toho, jestli mě moji spolužáci vezmou do party, když jsou o generaci mladší. Ocitl jsem se v tercii a já sám jsem v tom snu neomládl.

Seděl jsem v řadě u dveří, ve třetí lavici, ty dvě lavice přede mnou byly prázdné. V poslední lavici byl můj kamarád Aleš. Je stejně starý jako já, tak aspoň v té šlamastice nejsem sám. Před ním seděla nějaká dívčina velmi zajímavě oblečená. Nahoře neměla nic než tlusté kšandy, které zakrývaly její vnady. Zajímavé. S tou se budu muset brzy seznámit.

Jak to vypadá na druhé straně? Všechno okolo je mi nějak povědomé - lavice, výzdoba, okna i výhled z nich. Tady to přece znám. Je to k nevíře, ale ve vedlejších řadách sedí žáci našeho gymnázia! Stal jsem se studentem gymnázia v Opavské ulici!

To je teda paráda - vpředu u okna sedí malej Šípek.
Za ním se krčí malej Pavlíček a úplně vzadu - malej Hodaň!
Do pěkný party jsem se to dostal, s těma si teda užiju!
Jsem móc zvědavý, kdo bude můj třídní...
Snad nebude, proboha, chtít, abych poslouchal, třeba bude mladší než já...
Ale vždyť já vlastně v téhle třídě i učím!
Já tady někdy budu učit a jindy zase budu učen.
Já vlastně sám sebe budu učit informatiku...

(2.2.1999)

Krunýř

Ze sna jsem se probudil tím, že jsem si plivnul na hlavu. Bylo to opravdu neobvyklé probuzení - normálně se budím sám nebo za dopomoci zvonícího domečku plného koleček.

Všechno začalo tím, že mě nějak bolelo za krkem. To mohlo být prostě špatně namuchlaným polštářem, znáte to. Jenže v tom snu jsem na polštář nemyslel. Ve snu jsem se to snažil nějak rozhýbat. Ale rodiče i známí mi radili, abych šel k doktoru. A nakonec mě ukecali.

Doktor v bílém plášti mě prohlédl a řekl, že to zná, že to spraví. Obvázal mi hrudník obinadlem. Teď už jsem byl bílý i já. Všechno tam bylo bílé. Pak mi na to obinadlo začal patlat sádru. Když ji napatlal, ucítil jsem, jak jsem ztěžknul. Skoro jsem se ani nemohl nadechnout. A v tom sádrovém krunýři jsem odešel domů.

Doma jsem nadával jako špaček. Dost sprostě. Sádra tížila, nemohl jsem dýchat a tak jsem byl děsně naštvaný. Vykřikoval jsem :
"Já vám to říkal, že jít k doktorovi je nesmysl !"
"Měl jsem se na něj vy... a rozhýbat to po svým !"
"Vždyť se, do .... , ani nemůžu nadechnout, hergot, ... , krucinál !"
"Ani pořádně odplivnout si nemůžu ... "

(22.1.1999)

Svetr  (Lenka Kebortová)

Prolog : Večer jsem nechala docela dost otevřené okno. V noci se Š. probudil a viděl, jak se klepu ze spaní a stále mumlám, že je mi hrozná zima. Tak okno zavřel a přese mě hodil ještě svoji deku.
A z toho se zrodil takový sen :

Šla jsem dlouhou ulicí, kde moje cesta jiné protínala. Drama největšího divadla právě začalo :
Jak jsem tak šla, byla nezvyklá zima. Alespoň se mi to zdálo, neb jsem byla přesvědčená, že je určitě léto. Šla jsem v dlouhých kalhotách a tlustém svetru a zapadla jsem do nějakých oděvů. Bylo tam teplo a chvíli jsem tam zůstala. Když jsem vyšla ven a ušla pár kroků, zděsila jsem se - zjistila jsem totiž, že nemám svetr.

No co, rychle se vrátím, určitě jsem ho musela zapomenout v tom obchodě, třeba v kabince. Jenže ten obchod jsem nemohla najít! Obchod byl v takovém dlouhém podloubí a různých obchůdků v něm bylo spousta. A znáte to - tam, kde dřív byly boty, prodávají teď preclíky a v bývalé zelenině je erotický salón. Pobíhala jsem jak splašená tam a zpátky a hledala ty zatracené dveře.

Kupodivu jsem je našla. Ale byli tam úplně jiní lidé a zírali na mě jak na blázna. Všichni byli zachumlaní do zimních bund a já tam vešla jen tak. Úplně jen tak zase ne - v tričku. Pro změnu jsem zase splašeně pobíhala po obchodu. Zvláštní je, že to poskakování mě nezahřálo. Hledala jsem svůj svetr, ale nic tam nebylo jako předtím. To je blázinec! Seřvala jsem prodavačku, pak lidi kolem, ale nechápavě na mě čuměli a já se pak úplně zničená vypotácela ven.

Byla mi zima. Hrozná zima. Domů to mám daleko, to nemůžu zvládnout, asi umrznu. Tady a teď.
A pak se najednou jakoby z ničeho nic začalo oteplovat a já jsem najednou věděla, že nezmrznu, že už bude všechno fajn.

(18.1.1999)

Zpověď nebožky  (Iva Sloupová)

Byla jsem v nějaké ubytovně s partou nějakých (už nevím jakých) známých. Během nějaké noci jsem spala v nějaké posteli a najednou mi do postele spadla mrtvola nějaké dívky. Strašně jsem se lekla a křičela o pomoc. Nevím, kde byl vrah.

Během několika vteřin přiběhli ostatní na pomoc. Ohledali mrtvolu a pod mým polštářem našli rozbitou panenku. Měla utržené ručičky i nožičky. Všichni jsme se shodli na tom, že je to znamení vraha. Ten mezitím někam zmizel! Tak jsme ho hledali a přemýšleli, na koho dalšího přijde řada.

Po několika hodinách našla rozbitou panenku ve své posteli další kamarádka! Vrah je někde nablízku!! Číhá na svou oběť!!! Může být ukrytý za každým rohem nebo v támhletom tmavém koutě. A tak jsme s očima vyvalenýma pořád hlídali, kdyby ... Až jednou při obědu jsem sama šla z jídelny pro něco do ložnice. Přece se pořád nebudu bát, nejsem žádný strašpytel. A navíc, mě si pravděpodobně nevybral.

Vešla jsem do ložnice. Byla úplně prázdná. Jen dvě postele a skříň. Skříň byla pootevřená. Zavřela jsem za sebou dveře. V tu chvíli na mě skočil vrah, povalil mě na zem, ani jsem nemohla dýchat, přesně si pamatuji, jak napřahoval připravený nůž a já si v duchu říkala, že mě snad nezabije...
Zabil, nezabil?
Nevím, zalitá studeným potem jsem se probudila. Ufff!!!

(21.12.1998)

Stěhování

Byl jsem na návštěvě u známých v Norimberku. Pronajal jsem si na tu dobu byt. Ten byt byl v přízemí a do domu se vcházelo vchodem z hlavní silnice. Naproti přes ulici bydlel kámoš A., se kterým se znám z Plzně. Tu chvíli jsme se zrovna na něčem domlouvali. Každý koukal ze svého okna a hulákali jsme přes ulici. (Ježišmarjá, doufám, že jsem neřval ze spaní) Najednou se mi začal A. vzdalovat. Byl dál a dál a pořád hůř jsem ho slyšel. Kouknu na chodník a vidím, že celý dům se se mnou začal pohybovat!

Teda ne celý dům, jenom můj pokoj se mnou. Udiveně jsem zíral z okna. Pokoj dojel na kraj bloku a zatočil do tmavé úzké postranní uličky. Tam popojel ještě asi dva vchody. Pak najednou začal stoupat a zarazil se pod střechou. Celý dům se prostě nějak přeskládal jako stavebnice z kostek. A tak jsem za pár vteřin vyměnil byt v přízemí na hlavní silnici za podkrovní v postranním vchodu. Tomu říkám revoluce ve stěhování.

(20.11.1998)

Tajemné zmizení

Tenhle sen má přímo detektivní zápletku a je děsně komplikovaný. Prolíná se v něm několik dějů a při vší snaze si jej nevybavím úplně, i když jsem si ho hned opakoval a dokonce i hned vyprávěl (do té chvíle) spící K. Zkusím zaznamenat aspoň hlavní linku.

Děj se odehrával v malém městě. Zjistilo se, že někdo z obyvatel je nakažený vzteklinou. Místní doktor dostal za úkol vypátrat, kdo je nakažen a izolovat jej. Jenže doktor náhle zmizel, jakoby se po něm zem slehla. A ve městě se objevily nepokoje. Asi proto, že ten nakažený byl opravdu vzteklý a dělal potajmu všelijaké zlomyslnosti. Nákaza se mohla šířit, bylo třeba zakročit.

To už jsem do děje vstoupil i já - velký detektiv. Nevím, jakým způsobem jsem odhalil zmizení, vím jen, že se při tom i střílelo (ach jo, ty dnešní tv pořady). Zjistil jsem, že doktor už byl nakaženému na stopě a ten dostal strach a chtěl doktora odstranit. Udělal to opravdu neobvykle : nechal si o doktorovi zdát a ten svůj sen nenechal dosnít. Prostě ten sen s doktorem nechal zamrznout. Jako když vám zamrzne počítač. Chudák doktor zůstal uvězněn v tom snu a nemohl se vrátit do skutečného světa.

Na závěr hepáč (happy end) po americku. Ten sen jsem našel, sám jsem ho dosnil (tj. ve skutečném spánku jsem spal), osvobodil tím doktora a doktor zajistil vzteklouna. To je bomba!

(14.10.1998)

Letecký I.

Leteckých snů mám v zásobě několik. Je to asi tím, že mě výšky lákají a zároveň k nim cítim respekt. Tenhle sen mě přivedl na Orlickou přehradu k soutoku Vltavy a Otavy. Pro lepší představu připojuji plánek.

Na místě označeném žlutým čtverečkem stál vysoký stožár. Ne elektrický, spíš taková ta vojenská kontrolní věž. Prostě úplně nahoře byl ochoz čtvercového půdorysu. Na tom ochozu jsem byl já. Bylo léto, slunce pralo, vítr foukal a já pozoroval vodu pod sebou, soutok řek a spousty opalujících se nahých těl (resp. v plavkách oděných) dole na pláži. Pláže byly na obou březích přehrady. Měl jsem krásný rozhled a viděl jsem z té výšky jako ostříž - to se mi v reálu nestane.

Ještě na závěr nějakou pointu, která řadí sen mezi exkluzivní: Upřesním situaci na ochozu. Ochoz měl dokola zábradlí a v rohu NA tom zábradlí stála židle. Umíte si představit tu fušku vybalancovat židli na zábradlí? V rohu je to ještě možné: Jedna noha přesně v rohu a dvě na vzájemně kolmých trubkách. Přesně tak to bylo - tři nohy byly o zábradlí opřené, čtvrtá visela ve vzduchu. A já, nevím proč, jsem stál na té židli.

Měl jsem děsný strach slézt ze židle, abych nesletěl dolů. Ani pohnout jsem si netroufnul. Proto taky nevím, jak to vypadalo za mnou, mohl jsem koukat jen jedním směrem. Jak to dopadlo, už nevím, ale přežil jsem to.

(dávno)

Letecký II.

Někdy kolem vánoc jsem zašel na plzeňské náměstí. Znáte to, v téhle době je na náměstí vyzdobený strom, všude je plno řetězů, vloček, komet a balíčků, stánkaři vybalují svoje cetky a i okolní ulice jsou nasvícené jako v Las Vegas. Já si šel na to náměstí koupit balonky.

Asi jsem byl v balíku, protože prodavač mi podával pořád další a další - až jsem se vznesl. Letěl jsem pořád výš a když jsem byl asi v polovině výšky věže, měl jsem obavy, jak se dostanu dolů. To je jasné, stačí nějaké balonky pustit - jenže jich nesmí být moc, aby nebyl dopad natvrdo. Kupodivu ale stačilo jen pohnout zápěstím dolů a začal jsem klesat. A když jsem pohnul zápěstím nahoru, zase jsem stoupal. Dokonce jsem uměl nějakým způsobem měnit i směr letu.

No a tak jsem si lítal po náměstí, zaletěl se kouknout do Smetanky - tam už jsem obratně kličkoval mezi girlandami žárovek - až mě nakonec štvalo, že jsem se vzbudil.

(dávno)

V kosmické lodi

S partou přátel jsem si tak letěl vesmírem. Ta loď byla - jak jinak - nějaká zvláštní. Zevnitř vypadala jako obyčejný domek, dokonce nedostavěný. Okna například nebyla zasklená. Když jsem se z okna vyklonil, viděl jsem šíleně zářící hvězdy. Ale šíleně - krkonošská noční obloha je hadr. Chtěl jsem upozornit ostatní, ať se taky kouknou. Jenomže to nešlo! Totiž, jak v té lodi nebyla zasklená okna, nebyl tam ani vzduch a zvuk se nemohl šířit. Já jenom tak hýbal hubou a neslyšel jsem nic.

Zbývá vysvětlit, jak jsme tam mohli přežít. Taky jsem se o to ve snu zajímal. Prostě tam byly kohouty se vzduchem a občas si každý přišel loknout. Asi jako když se potápník vyplave nadechnout na hladinu.

(8.5.1998)

Maso

Ne zrovna exkluzivní, ale spíš sen něco napovídající. Tímto vyzývám jedince, kteří umějí vykládat sny, aby mi pomohli najít skryté poselství.

Byl jsem na naší chatě, která stojí na oploceném lesním pozemku. Okolo je ještě několik chat, mezi chatama je lesní cesta. Koukám, že za plotem je něčí koza. S klidem si požírá trávu. Najednou odněkud vyběhl vlčák a kozu zakousnul. A než jsem se nadál, z další chaty vyběhl jiný pes - rasu jsem nepoznal, ale velký byl jako ten vlčák - a ten zase zakousnul toho vlčáka. Vlčák v posledním tažení na oplátku zakousnul toho druhého psa.

A tak tam ležela mezi ploty tři zamordovaná zvířata. Pak jsem ještě viděl, že odněkud přišla babka - pochopil jsem, že majitelka kozy - koukla na tu spoušť, pokrčila rameny a zase odešla.

(8.4.1998)

Písmenko  (Aleš T.)

Přihodilo se to v době, kdy jsem se začal seznamovat s počítači a barevný monitor (EGA) bylo něco úžasného (alespoň v Čechách). Seděl jsem za jedním takovým ATčkem (286) a zkoumal výpisy adresářů. Výstupy příkazu "dir" byly - což je zajímavé - barevné (přesně tak, jako je to dneska třeba v Linuxu). To se mi ohromně líbilo. Vždycky jsem byl, a jsem, až nevkusně posedlý barvami (na monitoru zvláště).

A aby toho snad nebylo málo, dotkl jsem se obrazovky, vyštípl jsem jedno to písmenko (tuším R), z monitoru, chvíli ho podržel mezi prsty a nakonec ho odfoukl jako lehoulinké chmýří. Písmenko se vznášelo v prostoru místnosti, bylo průhledné, asi tak 7mm veliké, jemně a zářivě zelené (ano to první bylo zářivě zelené, až to druhé bylo zářivě fialové). Po chvíli jich byla celá místnost a byly různých barev. Dodnes vidím to jedno průhledné zelené písmenko vznášet se pokojem.

(dávno)

Mariáš

Hráli jsme pauzíráka a při jedné hře jsem dostal silný list. Samá ostrá, trháky i nějaká ta dvacka. Taky že jsem to fořtovi hned opentlil ! Jenže on se začal ohrazovat :
"To teda nejde, hlásil jsem Katku! Nemam v ruce žádnýho trháka a tak můžu hlásit Katku. A ta se flekovat nesmí."

To se zase nelíbilo mně, jenže zbylí dva hráči mě nepodpořili. Prý je to úplně běžná hra, hraje se to tady takhle pořád a odkud že jsem přišel. Tak jsem se aspoň naučil nové pravidlo.

(25.2.1998)

Jízda

Vraceli jsme se z akce z naší chaty nedaleko Plzně. Autem. Na tom není nic zvláštního. Jenže já ležel na zadní kapotě a držel jsem se nějaké anténky, vedle visel kámoš a na předku se povaloval další. V autě byl jen řidič. Ptal jsme se ho, proč nás nepustí dovnitř. On na to, že nemá přišroubované sedačky. A tak jsme jeli.

Na silnici to je asi 300 metrů po lesní cestě. Během té doby jsem vykřikoval : "Vot kóška!" "Tam tákže kóška!" "I zděs kóška!" Prostě všude se hemžily kočky. Zahlédl jsem jich nejmíň patnáct. No a tak jsme dojeli až ... Tečka

(3.2.1998)

VŘSR

To tedy opravdu nevím, odkud se to vynořilo. No prostě jsem se ocitl v roce 1917 přímo uprostřed bojů o korýtko. Já jsem byl jen pozorovatel. Bez flinty - jsem pacifista. Byla už tma a ulicemi se chaoticky přelévaly davy lidí. Na protějším chodníku někam spěchal Lenin se dvěma kolegy. Jeho dělníci a rolníci měli navrch a bitky se chýlily ke konci. Nejzajímavější bylo, že soupeřem Lenina byl - Napoleon !!! Zajímalo mě, co se s ním stalo. Jestli žije nebo ho zabili nebo jen vyhnali. Napoleona jsem nakonec našel. Běžel se schovat do nějaké hospody. Taky jeho doprovázely dva chlápci.

Bohužel, konec byl maličko morbidní. Ti dva i s Napoleonem si v hospodě objednali jídlo. A na to dojeli. Já jsem za nima doběhl a našel jsem je se zkrvavenýma košilema jak se plouží v posledním tažení. To jídlo jim totiž rozřezalo vnitřnosti, jako kdyby polykali žiletky. (Asi bylo moc ostré)

(24.11.1997)

Atentát na Sládka

V diskusním pořadu se spolu dost ostře dohadovali pan Sládek (předseda Republikánů) se svým oponentem. Navzájem se nazývali starými strukturami a používali i další nevybíravé výrazy. Po skončení pořadu se rozjeli domů.

Pan Sládek se ještě chtěl zastavit ve své kanceláři. Kancelář měl v bombastickém paláci v prvním patře. Právě stoupal po širokém schodišti následovaný svým osobním strážcem. Netušil, že strážce byl zaplacen a chystal na něj atentát.

Když v mezipatře míjeli koš a odhodili do něj zelené gumové rukavice (nevím proč, ale oba měli rukavice, takové, co používají uklízečky), strážce vytáhl revolver a vystřelil. Asi se netrefil, protože pan Sládek dál nerušeně pokračoval v cestě. Před kanceláří do koše odhodili nějáké návleky na boty (???) a strážce svůj pokus zopakoval. Sice zas neúspěšně, ale aspoň Sládka dopálil. Ten vtrhnul do kanceláře, sáhnul do šuplíku pro pistoli - a vystřelil na svého atentátníka tužku.

(5.10.1997)

Kameraman

V televizi dávají nějaký tenisový zápas. Hraje se v hale a právě je přestávka mezi sety. Hala je velice prostorná - asi jako hokejový stadión - a z jedné tribuny je vyvedena vysoko nad kurtem - tak 20 metrů - jakási rampa. Není zaústěna do protější tribuny, ale je na konci podepřena sloupem. Na rampu se vchází prosklenými dveřmi z nóbl restaurace určené patrně pro mecenáše a jiné vip.

Jak jsem řekl, je pauza. Na rampě televize přibližuje rozhovor s trenérem. Docela se divím, že dělají interview zrovna tam. Rampa není zas tak široká, asi 4 metry. No, pro trenéra i pro reportéra je to dost, ale kameraman má u oka přístroj a jistě nemá takový přehled. Střih a vidím halu v globálu. A tu rampu pěkně na dlani. Kameraman zrovna maličko popojde . . . a už je to tady : couvnul moc ! Docela to se mnou trhlo, když zahučel pod spodní okraj obrazovky. Trhlo to i s reportérem, protože mikrofon byl připojen ke kameře a pád kolegy mu ho vyrval z ruky. Pamatuji se dokonce, že měl vytřeštěné oči a otevřenou pusu.

Až dolů na kurt záběr nesahal a tady celý přenos skončil. Hned ráno spěchám pro noviny a koukám na zadní stránku. O tenisu nic. Tak ani nevím, jestli to milý kameraman přežil.

(9.9.1997)

Nová kolegyně

Tento sen se hodí k začátku školního roku. Je to příklad snu, ze kterého jsem se probudil smíchy.
Na úvodní srpnové poradě učitelského sboru se probírají záležitosti začátku školního roku. Hlavní slovo má ředitel a ten mimo jiné představuje nové učitele. A to je právě ten případ :

Sborovna (ještě se starými stoly) je plná lidí, většinu vidím poprvé po dvou měsících, někteří jsou opálení, jiní jako z vápenky, každý potřebuje ihned něco sdělit sousedovi a do tohoto mumraje mluví ředitel Kašpar : "Představuji vám naší novou kolegyni:" a předává ji slovo. Já sedím v rohu a tak mám přehled o dění v celé místnosti. V čele stolu, hned vedle vedení školy, se zvedla. Kantorka jako vystřižená z obrázkových seriálů nebo z televizní komedie. Žena okolo padesátky, na první pohled úzkoprsá bez fantazie, jejíž hlavní metodou je řád a dril. Má na sobě hnědé šaty (ano, já mám sny barevné!), zapnuté knoflíčky u krku do škrcena, tvář ostrých rysů, úzké rty a přísný pohled. Vlasy (taky hnědé) sčesané do objemného drdolu. Zatím jen stojí a čeká, až ji bude věnována všeobecná pozornost.
Když šum ustal, konečně promluví : "Jmenuji se Cylindr Rajzlkálová."

(srpen 1996)