Byl červen, neuvěřitelné horko a já byla tak o deset let mladší. U nás na gymnáziu se rozkřikla zpráva, že na elektro průmyslovce se stala vražda. Tuto vraždu měl vyšetřovat inspektor. Inspektor ne ledajaký, inspektor školní. S kamarádkou jsme si řekly, že se tam musíme podívat, ještě než se na místo činu dostaví vyšetřovatelé. Tak jsme z Doubravky utíkaly na Slovany.
Do budovy SPŠE (vypadala jako obyčejný panelák) jsme pro jistotu
vešly zadním vchodem. Dostaly jsme se do velké místnosti v suterénu. Na zemi
i na stěnách byly bordové koberce a uprostřed místnosti bylo železné
schodiště do vyšších pater. Tady jsme se spřátelily s místními studenty.
Ti nám ukázali místo činu, kde zbyla ještě kaluž krve. Jako správné čumilky
jsme chtěly vidět i mrtvolu. Kamarádi nás vedli po těch železných schodech
na chodbu do přízemí - tam měl na vozíku ležet ten mrtvý. Ale najednou :
"Pozor, inspektor jde ! Rychle zpátky dolů !"
Chvátali jsme do kobercové místnosti.
Najednou, z čista jasna přede mnou ležel jiný mrtvý chlapec! Byl pobodaný nožem! Kde se tu vzal? Kdo ho zabil? Nebo jsem ho zabila já??? Musíme pryč!
Našly jsme nějaké dveře ven a běžely s kamarádkou každá na jinou stranu.
Jak jsem prchala, neustále jsem se ohlížela, jestli za mnou neběží inspektor.
Ještě teď mi vrtá hlavou : Ubodala jsem toho chlapce já nebo někdo jiný?
(9.2.1999)